Ester Kočičková

"Maminka, moje dvě sestry i já jsme se dlouho pyšnily krásnými dlouhými vlasy. Mně ovšem v šestnácti napadlo, že bych spíš chtěla mít ten vysoce módní krátký účes s ježkem nahoře a jakýmisi pejzy po stranách, a ty husté, vlnité žíně jsem si nechala ostříhat! Matka mi nařezala, sestry se mi vysmály a otec se mnou měsíc nemluvil. No, a já se zhruba od maturity trápím, zkouším možné i nemožné recepty, zobu pilulky, balím hlavu do zábalů, cvičím jógu a vroucně si přeju, aby mi vlasy zase pořádně narostly... Jinými slovy - klobouk dolů před všemi účastníky Hospicových postřižin! Sestry zemřely krátkovlasé a tatínek skoro plešatý, všichni na rakovinu. Maminka rakovinu, zaplať bůh, přežila. Nejspíš i proto, aby se aspoň o sestry mohla do jejich posledního dne sama starat. Do žádného zařízení je prý dávat nebude, cizí lidi k nim zvát nebude... Ale výčitky si dělá dodnes, protože ne vždy si věděla rady; a možná tehdy stačilo jen o radu zavolat... I ty dlouhé vlasy má dodnes. Jsou situace, týdny i celé roky, kdy na sestřih zkrátka nemyslíte. Klobouky, čepice a paruky dolů před všemi, kteří se chtějí starat s námi!"